Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bohnická divadelní společnost 

nyní

Bohnická divadelní společnost ® original

vznikla v roce 1990. Ale myšlenka byla diskutována mezi Petrem Rákosem, spolužákem z gymnázia – posléze psychiatrem a mnou, už v roce 1982. Iniciátorem té myšlenky byl Petr. Já jsem byl tou ideou přitahován magickou silou. Cítil jsem, že jde o zcela zásadní experiment, ale zároveň jsem v sobě měl spoustu obav z prostředí psychiatrie. (Jak jsem pak viděl o deset let později, moje obavy byly oprávněné.) V rozhovoru jsme pokračovali znovu až v roce 1990. Tedy v nových společenských podmínkách. A situace nahrála k činu. Tajemný strach z „blázince“ mě provázel při prvních návštěvách na uzavřených pavilonech, silně páchnoucích močí, kde jsem pozoroval lidské trosky, snažil se neutíkat před jejich dotyky, a neustále si opakoval: “Proboha, co já tady dělám, ti lidé nepotřebují divadelní zkoušky, potřebují oblečení, kartáček na zuby, jídlo, cigarety, soukromí a hlavně humánní prostředí, ne tenhle kriminál plný bachařů!“

Naše úsilí bylo někdy ze strany ošetřovatelů sledováno s krajním opovržením nebo posměchem, zkrátka i my „zdraví“ jsme si s nimi dost užili. Nelze nepřipomenout historku, kdy jsem vkročil na uzavřený pavilon poprvé, dveře se za mnou zamkly a já jsem byl na vyšetřovně omylem primářkou pokládán za právě přijatého pacienta. Omyl se vysvětlil rychle a hezká paní primářka se roztomile červenala…

Pak nastala doba prvního empirického pokusu. S malou skupinkou herců jsem nastudoval pohádku „O červené Karkulce“. Nebylo to formálně bůhví co, ale důležité bylo, že práce se dotáhla do konce, výsledek byl na půdě léčebny prezentován a ohlas byl neuvěřitelný. Zatímco publikum tleskalo, jásalo a vyvolávalo herce, tito na potlesk kašlali a v zákulisí trhali rukama rekvizitní bábovku na kusy a cpali se.

Po tomto prvním úspěchu jsme přikročili k založení Bohnické divadelní společnosti. Byla koncipována jako otevřené společenství, které by dokázalo v sobě zahrnout široké spektrum členů, od chronických pacientů, devastovaných dlouhodobým pobytem v léčebně, přes pacienty s neurózami, ošetřovatelů, studentů, dětí - potomků přátel, až ke špičkovým divadelním profesionálům.

Prvním představením bylo krátké pásmo z veršů a epigramů bohémského básníka a satirika T. R. Fielda, který se stal naším kmenovým autorem. Jako souputník Jaroslava Haška, stálý obyvatel pražských kaváren, piják vína, trpící manio -depresivními stavy, je pro nás ideálním autorem, popisujícím v ostrém, sarkastickém světle osud pacienta, klienta psychiatrických zařízení, jímž také sám byl. Jinými slovy: prvním naším tématem byl „provaz v domě oběšencově“. Hráli jsme v parku léčebny, herci vyšplhali do větví velkého stromu a odtud jak divní ptáčci vysílali poselství o šílenství, zmaru, ale i o sebeironii a smíření. BDS si od té doby získala stálou pozornost diváků i divadelníků. Největším oceněním pro nás bylo, když byly naše výsledky vnímány v prvé řadě jako divadelní artefakt, nikoli terapie a diváci váhali, když si měli zodpovědět otázku, který z herců je „blázen“ a který ne. Často za pacienta považovali mladého psychiatra, který s námi jeden čas také hrál. Důležité je, že jsme nepátrali v chorobopisech, a tento nelékařský přístup i celý způsob práce s klienty byl některými lékaři ohodnocen jako přínos do psychiatrie. Konkrétně, náš projekt „Centrum terapie divadlem“ byl v roce 1993 posouzen v Nadaci prof. Vl. Vondráčka“ a oceněn I. Národní psychiatrickou cenou. Shodou okolností se iniciátor našeho projektu primář MUDr. Petr Rákos v témže roce dočkal Literární ceny Čs. Spisovatele za vydanou beletristickou prvotinu. Bohužel nedlouho poté spáchal sebevraždu. On, psychiatr, sám trpěl těžkými depresemi. Když mě zasvěcoval do tajů léčebny, upozorňoval mě na fakt, že si „zdravý“ člověk ani nedokáže představit, jak strašně může člověk trpět, když jej postihne chorobná deprese.

Často se nám stávalo, že na divadelní zkoušku přicházeli někteří herci zkroušení, depresivní, neurotizovaní. Po zkoušce mnohdy odcházeli s vynikající náladou. Zatímco ten, kdo vedl zkoušku, odcházel zcela vyčerpán. Dr. Ivan Vyskočil, spisovatel a divadelník, mě upozornil na jisté nebezpečí. Je třeba tuto práci kompenzovat něčím pozitivním, duševní hygienou, neboť tito lidé na člověka vysílají negativní energii, jíž mívají v sobě příliš. O to hezčí a silnější jsou pak chvíle, kdy se povede představení, kdy všichni jsou obrovsky spokojení a nabití energií, jež v nich vybudil společný zážitek z vystoupení, spojený s estetickým a uměleckým zážitkem, umocněný interakcí s publikem. „Katarze“ je zde zcela naplněným pojmem. Divadlo tu hraje zcela nezastupitelnou roli, spojuje v sobě veškeré možné terapeutické prostředky, dalo by se říct, že „léčí přirozenou cestou“. Ovšem za podmínky, že se praktikuje v „neléčebenském“ prostředí, bez bílých plášťů, ošetřovatelů a za pomoci nástrojů divadla – scénografie, hudby, choreografie, a literární složky. Literární složka u nás představuje víceméně spíše autorský přístup k tématům, jež mají buď momentální, nebo zásadní vztah k životu naší divadelní skupiny.

Témata jsou dotvářena do scénického tvaru na zkouškách, kde již velmi silně působí vliv herců – osobností, jímž jsou postupně, v jisté fázi rozpracovanosti, teprve přidělovány jednotlivé role. Nevytváříme tedy nikdy představení podle hotové šablony, podstatnou část zkušebního procesu, který trvá asi ¾ roku, se zabýváme improvizacemi, hereckou průpravou, etudami. Předloha nemívá více než pár stran scénáře. Inscenace z roku 2006 se však o divadelní text opírá – jinak ani nelze, neboť je postavena na textu divadelní hry A.P. Čechova Tři sestry. Nemohu zde podrobně popsat všechna představení, která jsme za ta léta již vytvořili. Bylo jich mnoho, též v mnoha variacích a v mnoha různých obsazeních. Ke každému z nich se váže úplná sága příběhů nedivadelních, vítězství i tragedií osobních, jež situace a osudy herců žijících v mezní situaci přinášejí. Profesionální herci, scénografové, skladatelé ad., které přizýváme ke spolupráci, vypovídají o silném zážitku z kontaktu s BDS, a o zcela novém pohledu na divadlo, na jaký nejsou zvyklí.

Dochází k oboustranné inspiraci, ze strany našich herců mnohdy i neuvědoměle. Někteří naši herci dokáží vstoupit na jeviště a okamžitě je ovládnout svým kouzlem a originalitou. Dokáží ovšem také něco pořádně zkazit, zazmatkovat, vypadnout z role a připravit všem ostatním nečekané situace. Což se může stát nečekaným potvrzením životnosti takového projektu.

Jádro společnosti tvoří odpovědně uvažující herci, ale stalo se nám jednou, že se nám jeden nováček během představení úplně vytratil z jeviště a v kostýmu odešel navždy, neznámo kam. Jeho role nebyla nijak významná a tak se představení nezastavilo. Pak se znovu objevil asi až za půl roku.

Ovšem nejsilnější příběh jsme zažili po seznámení s Bohouškem Svobodou, hereckým knížetem společnosti, jehož nám „ukázali“ na pavilonu 33, tehdy nejsmutnějším ze všech pavilonů. Mezi lidskými troskami, polehávajícími pod tělesy topení, se procházel On. V jedné ruce, zažloutlé od cigaret, kytička lučního kvítí, v druhé: francouzská gramatika. Impozantní zjev, přirozeně vysoce inteligentní, magický. „Blázen“. Sarkastický intelektuál, devastovaný 25letým pobytem v blázinci. Toužící dostat se pryč z léčebny, domů za maminkou, odsouzený umřít na uzavřeném oddělení. Vzhledem připomínal Samuela Becketta. Trpěl maniodepresivními stavy. (Dříve dokázal dojet v zimě, bos a bez peněz do Bratislavy, nebo taky nebyl schopen se zvednout z postele a udělat pár kroků.) Jak kdy. Hrál úžasně, neměl příliš disciplínu, ale improvizoval jako pánbůh. Byli jsme to my, náš spolek, kdo mu otevřel věčně zavřené dveře pavilonu, po roce už nechodil na zkoušky do divadla v nemocničním pyžamu, měl v zimě ponožky a doplněný chrup. Po dalším roce byl přemístěn na otevřený pavilon a po dalším roce byl propuštěn domů, k mamince. Po roce zemřel. Poslední roky svého života žil aspoň trochu jako člověk a tvořil.

Naši herci se dokáží opřít o existenci divadelní skupiny a o fakt, že do ní patří, že jsou důležití pro představení a mnohdy vybojují úspěšně svůj zápas s depresí, která by je jinak zahnala do hospitalizace a medikace. To je pak moc hezký pocit pro všechny. To, že naše inscenace „Věra Marie tančí“ dostala několik nominací v anketě kritiků na nejlepší inscenaci roku v rámci profesionálních divadel, že jsme si ji poté mohli zahrát na zlaté scéně Národního divadla a že tam dopadla nádherně, to spíš vnímá režisér a dramaturg – naši herci řešili jiné věci: v zákulisí je přijali mile a přátelsky, káva nebyla moc drahá, jo, slušná štace… V závěru se publikum zvedlo z křesel a neuvěřitelně dlouho vstoje aplaudovalo – nádherný divadelní zážitek! Až člověk neví, co chtít víc. Naštěstí jsme v další sezóně hráli v Mnichově (D) a v Lodzi (Pl). Naše divadelní činnost se zdárně rozvíjí. V roce 2006 jsme zahráli (již sedmiletou) inscenaci „Věra, Marie tančí“ na světovém Festivalu „Madness and Arts“ v německém Münsteru. A nebyli jsme tam v ničem pozadu.

Bohnická divadelní společnost jistě stojí, ve své kategorii, na špici evropského divadelního dění. V roce 2007 byl projekt „Studio Citadela – Bohnická divadelní společnost“ poctěn Českou asociací pro psychické zdraví titulem „Příklad dobré praxe“ a doporučen do materiálů EU.

V roce 2008 jsem, po neshodách, opustil Studio Citadela, jež jsem 13 let budoval, těsně před kolaudací. Opustil jsem i sdružení, nedlouho poté, co jsem byl zbaven funkce předsedy a de facto titulu umělecký šéf.. Myslel jsem, že budu přemýšlet, co dál. Herci Bohnické divadelní společnosti mi ale nedali čas na dlouhé přemýšlení. Až na jednoho si zvolili odchod z Citadely, vyjádřili mi podporu a chuť pracovat nadále kdekoliv jinde.

Zanedlouho jsme založili nové občanské sdružení a podpořeni grantem MKČR odjeli do Polska na Biennale Terapia i Teatr.Vytvořili jsme několik představení: "Marťanské etudy", Ahoj, tady duše", "Bacha, ať tě nepoleju", "Starý nácek", "Kdopak tě sem chlapečku posral?",  novou verzi mé hry "Ufoun je kamarád", "Morodochium 5 aneb Rumplování v kumbále"

Za poslední roky jsme pod názvy Bohnická Company, BDS Praha aj. odehráli desítky představení! a chystáme další. nové projekty, pod svým původním názvem Bohnická divadelní společnost ® s dodatkem "Martina /Učajze/ Učíka. Naše BDS žije – pod vybojovanou ochrannou známkou patentového úřadu.

Avšak důležitější než ochranná známka jsou divadelní a terapeutické výsledky, a ty máme. Martin Učík

 

Galerie HAPPY HAND

9. 7. 2017

 
Celý příspěvek | Rubrika: GALERIE HAPPY HAND | Komentářů: 0

Umělci pro společnost: příklady kulturních projektů v oblasti sociální inkluze

8. 2. 2017

Reakce Martina Učíka na vydání přiručky Institutu pro umění - Divadelního ústavu

"Umělci pro společnost: příklady kulturních projektů v oblasti sociální inkluze"

 

Karel Král: ARCHA VYPLOUVÁ Z BOHNIC - SAD 1992

6. 2. 2017

 

Martin Učík - článek o představení UBU!!!

1. 2. 2017

Martin Učík - úvaha o představení hry Bohnické divadelní společnosti: Alfred Jarry UBU!!! /Ubu králem/ pro programový katalog Tetro NoD.

 

ARCHA VYPLOUVÁ Z BOHNIC - divadelní revue SaD

1. 2. 2017

Popis představení Archa Bohnické divadlení společnosti a rozhovor s MARTINEM UČÍKEM, zakladatelem Bohnické Divadelní společnosti a s jeho přítelem, iniciátorem projektu, psychiatrem MUDr PETREM RÁKOSEM.

Pro divadelní revue Svět a Divadlo představení "Archa" z hlediska divadelní teorie i z pohledu divadelního kritika  popsal a zpovědníkem těchto dvou pánů byl: Mgr. KAREL KRÁL, šéfredaktor divadelní revue Svět a Divadlo.  

 

3Sestry podle Čechova - Ondřej Šrámek ČT

1. 2. 2017

Doporučení představení 3Sestry podle Čechova Bohnické Divadelní společnosti na mezinárodní Biennale: "TERAPIA I TEATR" - Lódz, 2008 

 

A. STRINDBERG - HRA SNŮ - kritika

1. 2. 2017

UŽ JSTE VIDĚLI BOHA? - kritika představení Bohnické divadelní společnosti

"Hra snů" Augusta Strindberga - napsala Lenka Morávková

 

STARÝ NÁCEK - kritika - Jana Machalická

1. 2. 2017

BDS: STARÝ NÁCEK - ponurá groteska

Jana Machalická

Nenápadný půvab prvotiny (kritika, Lidové noviny)

 

Martin Učík - rozhovor pro deník TELEGRAF 1992

1. 2. 2017

Martin Učík - rozhovor S Janou Bachoríkovou pro dávno zaniklý deník TELEGRAF /1992/

 

T.R.FIELD: MORODOCHIUM 5

28. 1. 2017

5. přepracovaná verze představení MORODOCHIUM, literárního kabaretu z díla T.R.  Fielda. Premiéra v prosinci 2016 v  Hospůdce Nad Viktorkou /Žižkov/ 1. repríza: leden 2017 malostranský klub Šatlava. Další plánované pravidelné reprízy: Studio Žižkov , Studio Paměť, Kavárna "U zavěšenýho kafe" a mimořádně na Žižkovské noci, na Open Air programu v rámci Mezinárodního festivalu evropských regionů v Hradci králové 2017, na univerzitě UPOL v Olomouci a jinde.

 

Fotoalbum

UFOUN JE KAMARÁD

Datum: 9. 7. 2017
Fotografií: 10
Složek: 0
Komentářů: 0

SLAVNOSTI V CITADELE

Datum: 6. 2. 2017
Fotografií: 104
Složek: 0

3 SESTRY PODLE ČECHOVA

Datum: 5. 2. 2017
Fotografií: 56
Složek: 0

MASOPUST V BOHNICÍCH

Datum: 5. 2. 2017
Fotografií: 62
Složek: 0

MORODOCHIUM 5 2017

Datum: 23. 1. 2017
Fotografií: 32
Složek: 0

MARŤANSKÉ ETUDY

Datum: 10. 12. 2016
Fotografií: 40
Složek: 0

A. STRINDBERG: HRA SNŮ

Datum: 10. 12. 2016
Fotografií: 3
Složek: 0

BOHNICE DIVADELNÍ

Datum: 10. 12. 2016
Fotografií: 44
Složek: 0
Komentářů: 0

UBU!!!

Datum: 6. 12. 2016
Fotografií: 12
Složek: 0

STARÝ NÁCEK

Datum: 6. 12. 2016
Fotografií: 54
Složek: 0

MORODOCHIUM r. 1991

Datum: 8. 9. 1991
Fotografií: 3
Složek: 0