Jdi na obsah Jdi na menu
 


A. STRINDBERG - HRA SNŮ - kritika

1. 2. 2017

Už jste viděli Boha?

LENKA MORÁVKOVÁ

Po první repríze inscenace Strindbergovy Hry snů, kterou hrála Bohnická divadelní společnost v prostoru pražského NoD, šuměl bar lidmi a zasvěcenými debatami nad zhlédnutým divadlem. Otočím se na herce, stojícího vedle mne, s otázkou, co si vlastně on sám o hře myslí: No, co ti mám na to říct. Je to takovej blábol. To je jako když se někoho zeptám, jestli viděl Boha. Vlastně měl pravdu. Pro nesnícího je sen změť nelogických vývodů, fantaskních ztřeštěností, nesourodých spojení. Pro snícího má ale svoje jasná pravidla, logickou posloupnost, jednoznačnou linii a pevnost ve směsi charakterů. Pro Strindberga byla Hra snů podle jeho vlastních slov plodem jeho největších bolestí a uvědomění si rozporu mezi představami a realitou. To ho přivedlo na myšlenku vytvořit hru, kde realitou bude sen. Jak sám řekl: Čas a prostor neexistují. Na nevýznamném pozadí spřádá fantazie svoje nitě. Tak působí i celá inscenace v podání Bohnické divadelní společnosti. Syrový prostor NoD podporuje každé zachvění fantazie. Šedé stěny, ze kterých vystupují stříbrné trubky, do nichž občas někdo z herců vykřikne svoje zneklidňující poselství: Lidé jsou hodni politování. Uprostřed pověšená panenka coby reminiscence slastně nevědomého (nebo možná již bolestně vědomého) dětství: Už jako malá holčička se naučila lízat krev.
Za hudebního doprovodu, který dokresloval a umocňoval načrtnutý děj, se začal odvíjet leitmotiv hry, charakterizovaný veršem Synové prachu v prachu musí jíti. Bohničtí herci roztočili kolotoč nenapravených životních křivd, nesplněných přání, dávných zážitků, extatických vytržení (Jsem tak neskonale šťasten, že bych hned zemřel) a zejména zklamání mezi neuspokojivou podobou reality a předchozího snu o ní. Rámec snu nabízí bohnickým hercům volný prostor pro improvizaci a pro vlastní interpretaci, umožňuje vložit do metaforických sdělení vlastní zážitky, nespoutává pevnou formou, která by mohla způsobit problémy. Na představení bylo vidět, že herci se nejlépe cítí při mimoslovním vyjadřování - všem vyrazil dech skvostně čistý zpěv baletky a psychedelické taneční kreace ostatních.
Jedním z opakujících se zádrhelů byla vynechávající paměť. Projevovalo se to až v groteskní závislosti bohnických herců na profesionálech, jejichž úkolem bylo udržovat představení v chodu. Herci zapomínali texty a divákům to na sebe bezelstně prozrazovali. Takových chvilek pravdy se objevilo několik - a byly tak roztomile upřímné, že jste museli v minutě odpustit. Výpadky naopak vytrhovaly diváky z vlastních snů o představení a vracely je do reality nepohodlných sedaček na dřevěném ochozu, čímž jim umožnily přiblížit se Strindbergovu záměru.