Jdi na obsah Jdi na menu
 


STARÝ NÁCEK - kritika - Jana Machalická

1. 2. 2017

JANA MACHALICKÁ

Nenápadný půvab prvotiny (Lidové noviny)

20. dubna 2010

Nečekané a příjemné překvapení čeká na diváky v podobě inscenace hry Martina Komárka Starý nácek, kterou Martin Učík nastudoval v pražském experimentální prostoru Roxy/NoD. Proč nečekané - málokterý kulturní podnik se u nás obejde bez předchozího propagování či spíš sebevychvalování, notabene jde-li o původní českou hru. „Gramotní“ autoři svolní psát pro divadlo jsou u nás hýčkaní a občas k chvále stačí prostý fakt, že napsali hru. Martin Komárek, novopečený dramatik, jinak zkušený novinář i literát, je ale jiný případ. Uvedení jeho Starého nácka nepředcházela žádná mediální masáž, a tak se před diváky nenadále vyjevil inteligentně napsaný text otevírající prostor režijní imaginaci. Divadelní esej vybízející k metaforám, hra s nejednoznačným vyzněním zkoumající a obracející titulní postavu -norského spisovatele Knuta Hamsuna - z mnoha stran. Jeho monology, noční děsy a seberozdírající úvahy se tu obratně mísí se snovými pasážemi - halucinacemi, v nichž se nešťastníkovi, jenž svůj úmysl dávno poznal, zjevuje tvor z říše pohádek i jeden z největších masových vrahů lidstva. Hamsunovy dny pak určuje stálý konflikt se ženou Marií. Komárek složitou látku uchopil nejenom s velkou dávkou empatie, ale také citu pro divadelní ztvárnění. A kromě toho neposkytuje ani žádný implicitní návod na to, jak hodnotit spisovatele, který si v důsledku svých pomýlených stanovisek zadal s nacismem, „jen“ dramaticky a také básnicky zpracovává fakta, hodnocení ponechává na divákovi, což je vždy sympatické. Inscenace důsledně zachovává ambivalentní postoj, čímž k Hamsunovi proniká, aniž by se uchylovala ke starým klišé. Autor přivádí na scénu Hamsuna jako zchátralého starce páchnoucího močí a žijícího více ve svých snech než v realitě. A také odkázaného na svou manželku Marii, rovněž odpudivou stařenu. Ta o něj pečuje, ale nenávidí jej. Setrvává ve společném vztahu, i když padesát let miluje někoho jiného. Vztah Marie a Knuta je i režijně pojednán jako slizké spojení, život obou zdá se být smrsknut na tělesné problémy, zejména pak defekace. Tato vulgarizace existenciální tematiky až na hranici absurdity má v mnohém beckettovské ladění a díky oběma aktérům Davidu Matáskovi (Knut Hamsun) a Haně Seidlové (Marie) dosahuje rozměru vynalézavé groteskní klauniády. Je to jakýsi „boj“ o to, kdo s koho, který se proměňuje v přetahování o slanečka či o místo na posteli. Duel je středem inscenace a oba herci jej předvádějí s bravurou. Nejde však jen o něj: Hamsun v Matáskově ztvárnění nakonec dává odpověď i na důvody svého nepochopitelného obdivu Hitlera a nacismu. Větší důraz na tyto pasáže by neuškodil, ale nelze je přehlédnout stejně jako Seidlové pojetí Mariina komického opojení vůdcem. Martin Učík také dobře využil jednoduché scénické řešení, které tvoří „dvoupatrové“ dřevěné plato ve středu hracího prostoru a několik pojízdných paravánů, v jejichž rámech je napjatá elastická látka. Do ní se pak plasticky otiskují obličeje jako obludně se šklebící masky, jindy zase průhledná materie v paravánu odráží stíny postav, které Hamsuna navštěvují. Učík dost riskantně mísí prostředky; do inscenace například vkomponoval i dryáčnicky rozehrávané loutkové skeče, ale přesto vše stylově drží pohromadě. Protihráči Knuta a Marie jsou pravidelně se zjevující postavy Hitlera a Trolla. Ondřej Bauer diktátora ztvárnil jako dětsky vyhlížejícího zmetka, ale o to nebezpečnějšího. Některé charakterizační detaily sice vycházejí polopatisticky, jako když leží na podlaze a pouští si dětský tančík nebo když vetkne Hamsunovi krvavý polibek a ten pak zůstává s rudým znamením na ústech, ale jiné naopak působí přesvědčivě. Třeba z Hitlera doslova cákají slzy v patetickém sebedojímání, výborný je i jeho výstup s Marií, která se zjeví ve zlatisté hřívě, s odpudivým porostem v podpaždí a hystericky se ke svému vůdci vzpíná. Hitler tvoří pitoreskní dvojici s vysokým a přízračným Trollem Petra Vaňka, který na Hamsuna doráží a je zosobněním jeho nočních děsů a blížící se smrti. Samozřejmě že lze mít připomínky ke dvojici novinářů v podání členů Bohnické company; jejich amatérský projev přece jenom kontrastuje s výkony profesionálů, ale o tak velký problém nejde. Tím je víc rámec, který inscenaci otevírá a zakončuje - dohadování novinářů, jaký nekrolog „starému náckovi“ napsat. Toto publicistické zarámování poněkud sráží obrazivý potenciál inscenace. Martin Učík, který zdá se je i iniciátorem celého projektu a Martina Komárka k sepsání hry oslovil, ve skromných podmínkách, ale s výbornými herci přivedl na svět pozoruhodnou inscenaci původní hry. Otevřel v ní téma osobního selhání, které má nadčasový rozměr, a několik přehlédnutelných neobratností na tom sotva něco změní. ***

Martin Komárek: Starý nácek - tragédie génia

Koncept a režie: Martin Učík

Scéna: Petr Bakoš

Kostýmy: Pavla Michálková

Experimentální prostor Roxy/Nod, Bohnická company, premiéra 7. 3., psáno z reprízy 16. 4.